Unavená z vlastní únavy

4. února 2016 v 22:24 | L. |  Plyšoviny
Dlouho jsem nic nenapsala a nenavštívila své oblíbené blogy.
Pár nápadů na články bylo, ale pak se z hlavy vypařily stejně rychle, jako přišly. A pak, "psací" náladu mívám málokdy.
Postrádám totiž náladu na cokoli. Jak pak mám přidávat novinky z bytu, když se mi už ani ten foťák nechce vzít do ruky. A ne že by bylo co fotit :(
Proč jsem nenavštěvovala blogy? Možná to vysvětlí tohle:
K. všechno, jsem "unavená z lidí", jsem pasivní, už dlouhou dobu mám problém něco udělat (začít cvičit, učit se, dát výpověď...), často raději hodně spím, abych zas neměla špatnou náladu, neumím se už radovat a už nemám sílu se přetvařovat a snažit se chovat jakoby nic... neumím být sama sebou a nevím, co chci... potřebuju to změnit a sama to nedokážu, nemůžu jenom přežívat. Je to k zbláznění, mám sice práci, přítele, byt, pár kámošek, kterým věřím, relativně zdravou rodinu a stejně se mi ten zasraný serotonin nevytváří, nebo já nevím... cítím se hrozně, že se cítím hrozně, mám výčitky svědomí a uvědomuju si, že to otravuje okolí, ale těžko se dělá, že se nic neděje...
..psala jsem před pár dny kamarádce a věřte, že to nebylo jednoduché. Stejně tak není jednoduché to zveřejňovat na blog, ale na druhou stranu osvobozující.
V dnešní společnosti se lidé s diagnózou začínající písmenem f stále škatulkují do společnosti bláznů, slabých jedinců. A pak si sám člověk nemá o sobě myslet, že je slabý, i když za to ve skutečnosti může fyzická stránka člověka. Nebo tomu tak není? Jsme opravdu jen silní a slabí?
Každý svou sílu určitě skrývá v sobě.

 


Komentáře

1 Melly | Web | 5. února 2016 v 12:11 | Reagovat

To, co je kurzívou... s tím se dost ztotožňuji. Tedy, v tento okamžik jsem spíše nahoře a ráda přivřu oči a budu dělat, že je vše v pořádku, někdy mám ale stavy, kdy se mi nic nechce, jen spát, abych nemusela nic řešit. Možná by ale bylo fajn popovídat si o tom s někým, kdo ví více než my, diagnóza nediagnóza?

2 L. | 5. února 2016 v 12:55 | Reagovat

[1]: To jsem netušila :( nikomu bych to nepřála. O psycholožce uvažuju, už mám na jednu kontakt od kolegyně, ale ještě jsem se neodhodlala. Někdy totiž přesně vím, co bych ji řekla, ale třeba zrovna bych byla objednaná na dobu, kdy bych ji neřekla nic :(
Co ty, zkusíš to?

3 Melly | Web | 5. února 2016 v 14:24 | Reagovat

Možná si jenom myslíš, že bys jí neřekla nic. Ona by začala s něčím obecným a postupně byste se k tomu mohly dopracovat...
No, já se momentálně cítím lépe, takže nemám "důvod". A asi jsem trochu srab, který doufá, že se z toho vykope nějak vlastními (a Božími) silami. Je mi jasné, že to ti asi moc nepomůže, když já nikam nejdu, ale vem to tak, že já ještě mám ty světlé chvilky, kdežto u tebe to asi vypadá pořád stejně už, což?

4 L. | 5. února 2016 v 19:04 | Reagovat

[3]: To je fakt, že by nějak začala. Přesně takhle to řeším já. Když je lépe, tak doufám. Zrovna teď lépe je, jenom ta "lépe" začínají taky být čím dál horší, jestli mi rozumíš. Takže se nakonec dopracuju asi k tomu, že to bude jen vyrovnané a možná bych na to čekat neměla. Před tímhle lepším obdobím jsem měla hodně hnusné, až jsem si říkala, že se nedokážu z toho už vzpamatovat a hele, zase jsem o kousek dál. Ale stejně to není ono, takže bych s tím něco dělat měla a taky zabránit dalším velkým pádům.

5 Ilma | Web | 11. února 2016 v 19:33 | Reagovat

Unavená z vlastní únavy. tak setsakramentsky výstižný..
Občas je těžké i vstát z postele.
Někdy by byl psycholog, možná psychiatr na místě... na druhou stranu si říkám - k čemu ta diagnóza? Nepotřebuji ji mít na papíře..  ale pak je tady ta vnitřní jistota. A hlavně.. je dobré se někomu svěřit, nedržet v sobě emoce. Emoce musejí ven. Vždycky! Jinak je člověk vězněm ve svém těle..

6 bludickka | E-mail | Web | 23. února 2016 v 14:39 | Reagovat

Už jsem pár odborníků navštívila a diagnózu jsem stejně vlastně neslyšela. A vlastně to celé bylo a je spíš plácání od ničeho k ničemu. Pro mě to má jediný smysl a to, že jsem ještě definitivně nerezignovala, pořád doufám, že jednou to třeba pomůže. Ale výsledky nula nula nic.
Tak teď na tom nejsem taky psychicky nejlíp. Už jsem sem chtěla zavítat dávno a pořád nic. Času mám ted spousta a stejně nic nestíhám, ještě se kvůli tomu cítím provnile, a tak vůbec...
Doufám, že už se cítíš aspoň o něco líp, nebo že sis promluvila s nějakým odborníkem a ulevilo se ti. Budu ráda za nový deníkový článek o tom, jak se máš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.