Z deníku osmáka

Z deníku osmáka

9. března 2016 v 14:44 | L.
Vevinka
Spím na boku. Panička se na mě při tom kouká a rozplývá se. Zjistím to, když mě vzbudí zvuk foťáku. Zase se ji nepovedlo mě vyfotit, jak si přála. No, hlavně, že mě vzbudila!
Zdá se mi, že mě honí cosi velkého, tak utíkám, co nejrychleji můžu. Panička pak říkala, že jsem spala na boku a kopala nožkama a protože jsem spala na skle mírně posypaném pilinama, točila jsem se po směru hodinových ručiček.
S paničkama je mi moc dobře, ale chybí mi někdo z moji party. Chybí mi Vevík. Dávám to paničkám najevo. Chci, aby mi ho sem donesli. V té malé hnusné průhledné houpající se krabici. On by tu cestu vzládnul. Pískám ve dne v noci. Ale panička to nechápe a víc mi kontroluje uši a vůbec všechno...
Paniček to po pár dnech nevydrží. Panička potlačuje slzy, když mě dává do té přenosné věci.
Naposled jsem s paničkou v kontaktu, když ke mě dává ruku přes dvířka. Vím, že je moc smutná, ale já se na ni zlobím. Nevím, že je to loučení.
Uběhlo už pár let (pro lidi dní), a já jsem s Vevíkem moc šťastná. Ale páničci mi moc chybí. Chci je zase někdy vidět....

Z deníku osmáka

18. června 2015 v 20:10 | L.
Vevinka
Dneska jsem dostala hodně sena. Nejdřív se v něm schovávám (určitě mě není vůbec vidět) a pak ho, jako vždycky, pošlapu. Před spaním si z něj udělám pelíšek, je mi zima. Panička mu říká ptačí hnízdo. Je blbáá?? Všichni jsou vzhůru, tak se z pelíšku protahuju ven a čumím, jestli mi hodlají dát jídlo. Panička nezklamala. Všechno si musím honem zahrabat, aby mi to nesnědla. Hladí mě, když hrabu. Odhalila skrýš. Pobíhám dokola a nevím, kam to všechno schovu. Ha, tady! Rohy jsou nejlepší místo na křečkování. Zmínil tady někdo křečka? Paniček říká, že jsem lepší, než křečci. Ona mě zase hladí! Hledat novou skrýš. Má z toho srandu. Zbytek jídla musím schovat do žaludku. Nemůže se to tu jen tak válet. Další den mě pro jistotu panička nekrmí vůbec. Nechávám se hladit a drápu se na ni. V opačném pořadí. Mazlí se se mnou, dokonce mi už dává i pusy (i osmáčí čumáčky). Fuj. Dává mě zpátky. Jenom tak. Potvora. Skáču na ni a dožaduju se odměny. Papám suchý knedlík. Když mě dává zpátky, slastně se protahuju.
Nuda.
Hryžu sklo. Panička nechápe jak a nadává, že na moji hubu není nikdo zvědavej. A já se stejně prokoušu ven. Jednou.
Paniček mi čistí akvárko. Už zase? Nechápu jejich rozdělování úklidu. Stejně panička pořád mrmlá. Nechávají mě zatím běhat po kuchyni. Čerstvý drobek rohlíku po paničkovi. Mňam! Panička mě nepustí do předsíně, ale nakonec ji proklouznu, jenže v tom nadšení málem narazím do něčeho velkého a leknu se - písknu. Paniček mi dává zase hodně pilin a sena. Protože on to neplatí. Jemu se ale neprotahuju. Krmí mě panička, tak se ji protahuju nebo brním, jako že se protáhnout chci. Nebo se ji rozplácnu na ruku a nechám se chvíli hladit jen tak.
Bere mě do ruk paniček. Zase mě vrací bez odměny. Pláču - kňučím. Paničci mají výbuch smíchu. To se takhle budou chovat i k dítěti?! Dostanu knedlík a kňučím i když ho mám v puse. Kňučím, i když ho jím. Nechávám se hladit od paničky a neutíkám s jídlem. Věřím, že mě utěšuje a nechce mi knedlík sníst.
Za pár dní je knedlík ve vzduchu. Nevím, jak se pro něj natáhnout. Zkouším to různě a když se mi to skoro povede, tak vyletí výš. Určitě s tím má panička něco společného... Ale stejně ji mám ráda ☼

-pro příště uvažuju o selfíčku, už mě ten stativ tahat moc nebaví-

Z deníku osmáka

1. února 2015 v 18:52 | L.
Vevinka
Neslyším paničku přicházet, mám tvrdý spánek. Spím na zádech a nožičky mám ve vzduchu. Nebo spíš... spala jsem tak, dokud mě nevzbudilo hlasité: Veviiii! Diví se, že žiju a bere mě k sobě na ruce, jestli se nemýlí. Ulevilo se ji, zatímco já jsem z toho akurát tak napruzená. Teď už ví, že spát se dá jak na zádech tak i na boku.
Jsem moc unavená. Už nejsem nejmladší. Za chvíli přežiju osmáčí průměrnou délku života. Nevím, jestli to byl sen nebo jsem něco slyšela od sousedů, ale měla jsem pocit, že mě to, co vydává ten hrozný zvuk, chce sníst. Pískám, jak nejvíc umím, bojím se! Nikdo tu není, je tma! Za chvíli někdo rozsvítí. Už si pro mě jde! Bere mě a hladí. Brrr. Počkat. Jsem pořád celá? Přestávám i kňučet a přitulím se k paničce. Chci se schovat, aby mě nic zlého nenašlo. Panička na mě mluví a hladí mě. Dneska jsem ji za to vděčná! Kontroluje mě ze všech stran, aby zjistila příčinu mých trablí. Nic nanajde a pak mě pokládá. Paniček spí. Slyším ho oddechovat. Panička v noci špatně spává. Přišla mě tedy ještě párkrát zkontrolovat a já mohla zase klidně usnout.
Panička se učí anglicky. Říká "Lunch" a já na to reaguju svým pískotem. Paničci se mi smějí a on mě nazývá anglickou vevinkou. Já přece umím všechny jazyky!
Dneska mi chce podestýlku veměnit paniček. Už bylo na čase, začalo to vadit i mě. Panička mě pouští do pokoje s kobercem, kde se mi dneska zadrhávají drápky. Mě to vůbec nevadí, běhám si vesele dál, dokud mě panička nebere a nekontroluje stav podestýlky. Paniček nás ještě posílá běhat (jupí!). Běhám, běhám až se seknu. Tentokrát jsem si drápek zaryla víc. Panička mě zas chňapne a snaží se mi pomoct. Paniček běží pro nůžky. Neee, na můj drápek? Že prej na koberec, to určitě! Musím se z toho dostat. Nakonec se mi to samotné povedlo. Jsem v pořádku a vracím se do ráje. Spoustu pilin, sena, domečky, kokosy, jídloooo. Blesk foťáku neeeee. Všechno kazíííí. A pak je mi zas královsky.

Z deníku osmáka

6. října 2014 v 20:38 | L.
Největší projev přátelství

Vevinka
Je asi půlnoc. Pořádně na ty malé digitální hodiny nevidím. Paničkové ignorují slabou baterku. V noci pak nemám přehled o čase. Mám chutě. Dlouho jsem nic nejedla. Nikoho nezajímá, že chci na zimu ještě víc stloustnout, abych přežila kruté mrazy. Zkusím si o jídlo říct. Pronikavě pískám. Když se panička vrací ze záchodu, dává mi suchý rohlík. Hned jsem pochopila, že mi chtěla zalepit hubu, abych nevzbudila pánička. Super, nová taktika, jak získat jídlo!! Jsou asi dvě hodiny ráno, panička jde na záchod ;).... je asi 4:50, panička vstává do práce ;) ... Ona asi zuří nebo co.
Panička přišla z práce domů, pískám. Krmí mě denní dávkou zrní a dává mi čerstvou vodu. A co dobrůtka? Pískám. Paniček mi vezme misku s jídlem a pitím. Pískám. Vezme mi domeček. What the hell...?!
Následující den odpoledne. Pískám. Paniček mi opět všechno bere. Když nikdo nespí, taktika selhává. Ok, tak když budou spát, tak pískám. Panička se snad bojí chodit v noci na záchod? To jsou mi móresy!
Panička je v práci. Mám strašnou žízeň, pískám. Paniček mi bere domeček, misku... No to už je vrchol! Panička je doma! Pískám, chci jen vodu! Hned mě vysliší. Myslím, že není až tak špatná. Říká páničkovi, že když pískám, má mi nejdřív zkusit dát vodu. Chytrá holka.
Spací taktika měla smysl. Hezky tloustnu. Občas spadnu, když si chci vzadu vyčistit kožíšek.
Dnes si čistím zuby senovou nití.
Pozice čůrací pes. Už nikdy.
Lížu sklo, když se mi paniček směje, tak přestávám.
Co jsem to dělala, když se mi smála panička? Jedla šery rajče. Směje se mi, že nevím, jak do něho kousnout a otáčím s ním jako s volantem. Že s ním běžím do rohu a tam se několikrát dokola s rajčetem otočím celá, než se uvelebím. Že mlaskám a tahám kusy rajčete.
Pak je ráda, že mi ještě nevyměnila podestýlku, protože svůj měchýř po tekutinách z rajčete několikrát neudržím.
Panička vymyslela nový způsob čištění podestýlky. Dá mi jídlo. Ví, že mi pak je všechno jedno. Tak sedím a ona čistí, občas mě poposune na jiné místo. Koupu se ve zbytku pilin. Zase se mi směje!
Běžím v pokoji. Oba se mi smějí, že prý běžím sekaně. Že se koupu pod topením.
Panička má super tričko, chutná mi. Aaaa, dobře se po něm i leze. Panička mi dává volný průběh. Skočím na větrání a pak na tu atletickou hranu dvířek. Panička má záchvat smíchu. Cítím se jako slon na provaze. Chtěla bych skočit na zem, ale panička se o mě bojí a vrací mě zpátky. Opakujeme to třikrát. Panička to chce ukázat paničkovi. Nejsem cirkusová atrakce! Taky mu sděluje, jestli zalepí větrání, že jsem ho svou váhou urvala.
Další den paničce zase lezu po tričku. Dává mi dobrůtku. Dneska ji udělám radost. Sním ji u ni a nechám se hladit. Paničku to dělá šťastnou.
Dneska se ujišťuje, že ji mám opravdu ráda a já zopakuju přátelské gesto.

Z deníku osmáků

16. září 2014 v 0:37 | L.
Jistě, haraší mi.. aneb terapie psaním z pohledu zvířátek :)


Den poslední - Vevík
Nazývám ho posledním, ale tehdy jsem to netušil. Chtěl jsem mít s Vevinkou potomky a musel jsem naustále vesele pískat. Paničkové chtěli odpočívat, ale já myslel jen na to, že jsem s mou milovanou. Panička už ví, že nepískám z důvodu zranění nebo vylekání a tak mě nebere ven, ale křičí na mě a já nevím, co to znamená. Kouknu na ni, z čehož je úplně vedle, a pískám dál. Panička mě má v ruce a přikládá mi čumák k Vevince, nevím proč. Teď vím, že to bylo naposled.
Skáču v nějaké průhledné věci a lehce na mě fouká čerstvý vzduch. Jsem zmatený.
Tři osmáci. Myslím, že samičky. Jedna vypadá jako zakrslý králíček. Jsou to kamarádky. "Ne, můj ocas není k snědku", okřiknu tu nejhezčí z nich. Mám novou rodinku.


Vevinka
On je opravdu pryč? Chybí mi, ale jsem stará a mám ráda klid. A jídlo. Spouusty jídla, to je moje láska. Těhotenský test negativní. Emoce žádné, nebo je alespoň nedávám najevo.
Mám novou výbornou stravu obohacenou na bílkoviny a každý den piškot rozkutálený po zemi. Cukrovku jistě nedostanu. "Piškooot". Bílkoviny rostou a utíkaj z akvárka. Panička vypadá choře, blázní a paniček mi vyhazuje podestýlku. Nechápu. Panička se zase může zbláznit. Zabíjí bílkoviny a třepe mi s jídlem. Začínám být nervózní. Myslím, že bílkoviny být ve stravě neměly. Panička zuří a zabaluje natřikrát zrní. Už ho nikdy neuvidím, odchází. Zrní i panička. Panička mi sype nové jídlo, piškot, okurku. Jsem v sedmém nebi. Natolik, že ji vylezu na ruku, což nedělám, protože ji neznám dlouho. Vezme mě a čumí na mě. Nechápu, co z toho má. Nejvíc se můžu zbláznit, když se mě snaží hladit. Brrrr. Říká mi, že jsem těžká a tlustá a myslí si, že ji nerozumím. Občas znejistí, když se na ni podívám, jakože ji rozumím.
Dnes jsem v pozici modlící se osmák. Myslím na Vevíka.
Konečně mám zase domeček, je do čeho hryzat.
Do malé toaletní roury se už nevlezu - rozhryzat.
Pozice kočka.
Pozice velbloud, papoušek.
Dneska mě panička nazvala tygrem, paničkovi se to líbí. Nemůžu za to, že si myslím, že všechno, co se ke mě přiblíží, je k snědku a nenechám se hladit.
Skáču a panička se mi směje, že u toho slintám sklo. Asi je vážně blázen. Jak by osmák vypadal se zavřenou pusou? Ani na to nemyslet.
Domeček v noci mít nesmím, prej moc hryžu. Nemyslím si. Jakože si mám zase ze sena udělat domeček? Vážně? ,Proč se ti nelíbí, že po něm místo toho šlapu?´ koukám na paničku.
Už se těším, až ráno zase neodolá, dá mi piškot, papání, domeček a čerstvou vodu na zapití. A vím, že má ještě okurku. Jo a zaslechla jsem něco o zeleninových palačinkách?

 
 

Reklama